Historie a prohlídky

Na místě prvotního zdejšího kostela z roku 1280 zasvěceného sv. Jiljí vzniká v Třeboni klášter augustiniánů kanovníků. Stavbu financuje rod Rožmberků, kteří zde mají patronátní právo a zakládají zde nové středisko duchovního života. Augustiniáni přišli do Třeboně 22. května 1368 z Roudnice a za probošta konventu zvolili kanovníka P. Beneše. Na žádost Rožmberků nařídil papež Urban VI. dne 8. prosince 1386 arcibiskupu Janu z Jenštejna, aby kanonii povýšil na opatství. Prvním opatem se stal P. Beneš. Opatovi a jeho nástupcům bylo uděleno právo pontifikílií. Ve znaku kláštera je ifulovaný opat (znak je osazen v hlavici prvého sloupu dvoulodí kostela).

Ihned po příchodu do Třeboně přikročili Augustiniáni ke stavbě kostela a kláštera. Do roku 1380 byla hotová křížová chodba s kaplí sv. Vincence a kostel, který je postaven ve stylu vrcholné gotiky a zůstal ve stavu stavební neporušenosti až dodnes. Augustiniánští kanovníci si byli vědomi, že umění je jedna z cest, která vede k Bohu. Věnovali proto záměrně značnou pozornost umění všude, kde se usadili. V Třeboni byli úspěšní a kostel s křížovou chodbou tedy patří mezi nejkrásnější u nás. Také akustika kostela a křížové chodby splňuje nejpřísnější požadavky a proto zde mluvené slovo i hudba zní opravdu krásně.

V roce 1723 postihl Třeboň požár, který zničil téměř celé město a poškodil také kostel. Zřítila se klenba v presbytáři a požár rovněž zničil interiér kostela. Požár přečkaly fresky a socha Třeboňské Madony. Nové řešení interiéru po požáru bylo svěřeno vídeňským umělcům P. Koeckovi (presbytář s hlavním oltářem) a J. N. Rottmayerovi (vlastní prostor kostela). Vídeňští umělci splnili svůj úkol na výbornou. Interiér kostela tvoří jednotný architektonický celek a je opravdu nádherný. Vzhledem k tomu, že se jedná o klášterní kostel, je v kostele i v křížové chodbě mnoho námětů k rozjímání, protože rozjímání je samozřejmou součástí denního rozvrhu mnichů. Takovýchto námětů k rozjímání je opravdu mnoho a jelikož vyjmenování všech přesahuje rámec těchto stránek, uvádíme jenom ty, kterých si návštěvník nejsnáze všimne.

Na hlavním oltáři je znázorněno Nanebevzetí Panny Marie a její korunování. Ve spodní části obrazu je výjev z legendy o sv. Jiljí, kdy se král Vamba setkává na parforsním honu při pronásledování laně se svatým Jiljím a ten je postřelen šípem do ruky.

První boční oltář vpravo je zasvěcen Bolestné Panně Marii a na sedmi menších bočních obrázcích seskupených kolem oltářního obrazu jsou tyto bolesti znázorněny.

Na stropě kostela je vyznačen hymnus k ranním chválám druhé neděle, z něhož citujeme dvě strofy:

Když překrásné slunéčko vychází
a temná noc pryč od nás odchází,
vzdejme za to Bohu chvály,
že jsme zdraví z lože znovu vstali.
Nebeská i pozemská stvoření
slunce, měsíc s jasnými hvězdami
všechno každý den vesele
chválí svého Pána Stvořitele.

Kostelík sv. Alžběty se nachází na předměstí Třeboně, slouží jako kostel hřbitovní. Roku 1570 jej dal Vilém z Rožmberka postavit místo podobného kostelíka, který dnes stojí v rybníce Svět. Byl vysvěcen dne 26. července 1576. Roku 1619 byl vojskem spálen a částečně i zbořen, obnoven byl v letech 1649-1651.

Stavba je jednoduchá, bez jakýchkoliv architektonických okras. Na podlouhlou loď s půlkruhovou valenou klenbou s lunetami navazuje se krátký zúžený presbytář, uzavřený pěti stranami nepravidelného osmiúhelníku a zesílený slabými opěrnými pilíři. Úzká okna mají tvar lomeného oblouku, ovšem bez využití kružeb a prutů. Věž byla přistavena roku 1784, jak stojí na základním kameni na jižním rohu. Nápis zní: ZÁKLADNÍ KAMEN LETA PANE 1784. DNE 20. JULI. Střecha má formu hruškovitou s lucernou. V presbytáři leží kámen, jenž dříve pravděpodobně kryl konventní hrobku v hlavním kostele.

Roku 1666 maloval Šalamoun Gottfried Job hlavní oltář, na němž se nyní nachází obraz Agonia Christi od Pietra van Roy ze zrušené kaple Smrtelných úzkostí Krista Pána. Roku 1756 byl instalován oltář sv. Jana Nepomuckého z hlavního kostela sv. Jiljí a roku 1787 sem byl přenesen ze zrušeného kostela sv. Barbory oltář téže světice, přičemž obě památky jsou v kostelíku k vidění dodnes.

Z vybavení kostela stojí za zmínku stříbrný pozlacený kalich s obrazy sv. Víta, sv. Václava, sv. Jana Nep. a sv. Vojtěcha na noze v stříbrných medailonech, barokní železný stojan na svíčky a cínové barokní svícny. Největší ze zvonů pochází ze zrušeného kostela sv. Barbory, zdobí jej znak Eckerštorfský a obraz sv. Barbory. Na prostředním zvonu se nachází obraz Salvator mundi a zvonařská značka. Nejmenší zvon s obrazem Panny Marie byl odlit v roce 1876 od A. Pernera v Budějovicích. Na hřbitově u vchodu stojí malý náhrobní kříž z 18. století z kujného železa s kamennou podnoží.

První zmínky o kostelíku sv. Jiljí sahají do roku 1515. Zachovalo se z něho spodní zdivo presbytáře se známkami patek dřívějšího klenutí. Roku 1574 Vilém z Rožmberka pověřil mistra Jana zedníka, aby kostelík vyvýšil a rozšířil, dne 26. července 1576 byl posvěcen. Věž byla přistavěna roku 1776 a nad její hlavní vchod byl vsazen starý kámen se znakem a letopočtem rozšíření kostela. Presbytář je uzavřen pěti stranami osmiúhelníku a zesílen opěrnými pilíři. Loď je kvadratická, podobně jako u presbytáře křížovitě sklenuta. Okna zakončená ostrým obloukem nemají kružeb ani prutů. Věž postavená v čele lodi má střechu hruškovité formy s lucernou.

Malby můžete nalézt na fasádě i v interiéru. Dosud jsou patrné na venkovních stěnách sgraffita. U hlavního oltáře nad vchodem do sakristie je na zdi vymalován Vilém z Rožmberka před křížem, za ním obě jeho zemřelé manželky: Kateřina Brunšvická (†1559) a Žofie Hohenzollernská z Brandenburku (†1564) a nad nimi příslušné erby. V pravém okně v lodi je vsazen skleněný barevný znáček se sladovnickými emblémy a nápisem kolem něj. Roku 1622 dal Marradasd odvézt sochy z kostelíka sv. Jiljí na Hlubokou.

Tři velice střízlivě zpracované oltáře pocházejí z r. 1835 od sochaře Dimitra Petroviče, oltářní obrazy sv. Jiljí, P. Marie a sv. Josefa z téže doby jsou od Karla Schallera. Obraz sv. Jiljí se dnes nachází v třeboňském klášteře.

Ve věži se nacházejí dva hladké zvony z lité oceli bez nápisu (z Bochumi). Kostelík sloužil v letech 1784-1876 jako hrobka knížecí rodiny Schwarzenbersků.

Na kapli je umístěna deska s tímto nápisem: Kaple Sv. Petra a Pavla vystavěna nákladem městského písaře Pavla Macera v r.1646. Obsahuje starý tabulový nyní zcela přemalovaný obraz sv. Petra a Pavla.

Kaple byla vystavěna v letech 1397-1400 a zasvěcena "sv. Máří Majdaleně na poušti". Chór o jednom poli s třemi stranami šestiúhelníku a loď přestavěny roku 1534, jak stojí na nápisu nad vítězným obloukem, v němž ovšem chybí písmeno D: MXXXIV. Chór má nízké gotické klenutí s žlábkovitými žebry, opěrné pilíře o jednom ústupku jsou dvojího typu - novější u presbytáře, starší dva hrubé u lodi. Okna jsou bez žeber a prutů, také dveře mají lomený oblouk, na jižní straně presbytáře jsou zazděny dveře.

V 19. století prodloužena loď o 5,5 m a u vchodu, kde byla až do počátku 20. století dřevěná pavlač, byla postavena věž se čtyřmi novými zvony věnovanými knížetem Schwarzenbergem, V. Lannou a osadníky .

Roku 1666 namaloval Šal. Gottfried Job, malíř z Rudolfova, hlavní oltář. Na počátku 18. století jsou sem byly přeneseny z třeboňského kostela staré tabulové obrazy, které jsou nyní v pražském Rudolfinu a v třeboňském archivu. Ještě roku 1864 zde bylo možno vidět křídlový oltář, v jehož středu byla Madona na trůnu, na křídlech zvěstování Panny Marie (vpravo anděl, vlevo modlící se Panna). Oltářík se ztratil ztracen. Na kamenném podstavci zdobeném Rožmberskou růží z první poloviny 16. věku stojí barokní soška sv. Marie Magdaleny (zde nazývána sv. Máří Majdalenou).

V tomto kostelíku byly také staré sochy, které jsou nyní uložené v třeboňském archivu. Obraz sv. Marie Magdaleny na novém hlavním oltáři gotickém pochází od Krumlovského malíře J. Philipota z poloviny 19. století. V sakristii visí 177cm vysoký dřevěný krucifix z 16. století, který až do roku 1864 stál na trámě ve vítězném oblouku.

V kapli z konce 19. století (1895) se nacházel obraz a tempera na dřevě z obou stran malovaný, představující na jedné straně kladení Krista do hrobu a na druhé sv. Jiljí, sv. Řehoře a sv. Jeronýma. Je to střední část křídlového oltáře, jehož křídla: Olivová hora (na rubu sv. Kateřina, sv. Magdalena a sv. Markéta) a vzkříšení Páně (na rubu sv. Jakub ml., sv. Bartoloměj a sv. Filip) se dostala do Rudolfina. Pochází z třeboňského kláštera, kde sloužil jako hlavní oltář a potom byl odstraněn jako vkusu nevyhovující. Jedná se nejspíše o dílo Mistra třeboňského, malíře Michala, jenž z počátku 15. století působil v klášteře jako řemeslník. Kladení Krista je přemalováno, druhá je strana velmi dobře zachována.

Na půdě ve škole je uložen starší řezaný kříž ve skutečné velikosti, který dříve stával na návsi.

Již před rokem 1367 byla Přeseka připojena k faře v Třeboni a k farnímu chrámu sv. Jiljí tamtéž. Místní kaple byla v Přesece do roku 1817 dřevěná z prken, u ní se nacházel sloupek se zvoncem. Potom postavila obec zděnou kapličku s věžičkou. Roku 1840 byla tato kaple za rychtáře Josefa Baštýře č.p. 26 prodloužena, jak je dodnes patrné znáti. Na oltáři je obraz sv. Jana Nepomuckého, kterému je kaple zasvěcena. Po stranách jsou obrazy představující křížovou cestu.

1367 - třeboňský farní kostel sv. Jiljí změněn v řeholní a přistavěn klášter Augustinů, příjmy řádu plynou z okolních vesnic - mezi nimi i Přeseka
1566 - zrušení řádu Augustinů v Třeboni
1630 - obnovení třeboňského kláštera
1983 - oprava dlažeb a interiéru kaple
1998 - namontováno elektrické zvonění (zvoní se ve 12:00 a 18:00)
2005 - opravena střecha
2007 - restaurován oltář, výměna lavic za nové

První, nejstarší kaplička v Lužnici byla dřevěná a stála v místech, kde je nyní hasičská zbrojnice. Po jejím zániku byla postavena malá kaplička zděná, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému, jehož socha v životní velikosti, byla umístěna na oltáři. Stála uprostřed návsi. Roku 1875 byla kaplička zbořena a tomtéž místě vystavěna nynější velká kaple, zasvěcená témuž světci. Socha však byla přemístěna na most přes řeku Lužnice, kde je dosud. Na oltář v kapli zakoupen obraz svatého Jana, originál E. E. Weisse z Prahy, malovaný na plátně s datem 1875. V kapli na kůru byly varhany, které časem sešly a byly vyřazeny. Ve věži jsou 2 zvony - malý = umíráček sem byl přenesen ze staré kapličky a velký zvon, koupený během stavby této kaple. Na malém zvonu je nápis: Tudit me i Lissiack neo Prago 1772 Lužnicium Donata a Dio viro Joanne Jiracžek in Pržeseka, což značí, že byl ulit firmou Lissack na Novém Městě Pražském 1772, do Lužnice darován od zbožného muže Jana Jiráčka z Přeseky. Týž Jiráček daroval současně po jednom zvonu i obci Přesece a Břilicím. Obrazy "Křížová cesta" za přestavby kaple prodány do kapličky v Přesece za 4 zlaté. Do nové kaple koupena nová "Křížová cesta", která je tu dosud. Na velkém zvonu je vylito: B.V.G. = začáteční písmena slov: Beata Virgo Genitrix = Blahoslavená Panna Rodička. Tato kaple zbudována nákladem 1900 zlatých. K úhradě výloh z části odprodány obecní pozemky, něco daroval P. Bárta (kněz, zdejší rodák), rolníci zdarma vozili kámen i cihly a konečně k témuž účelu odprodali sedláci obecního býka, kterého před tím darovala zdejším chalupníkům správa velkostatku švarcenberského.

Na místě kaple sv. Víta býval kdysi (zřejmě na začátku 18. století) zavěšený obrázek tohoto světce na borovici. Umístil ho zde člověk, který si prý vyléčil slepotu vodou ze sousední studánky. Podle tehdejšího třeboňského primátora Víta Zemana zde bylo uzdraveno mnoho lidí s očními neduhy.

Kolem roku 1734 byla na tomto místě primátorem Zemanem vystavěna prkenná kaplička, na které byl umístěn nápis v českém a německém jazyce tohoto znění: "Tato kaple je sem postavena ke cti a chvále svatému Vítu pro odplatu Boží Ao 1734." O čtrnáct let později postavilo město Třeboň vedle kapličky dřevěnou poustevnu z podnětu třeboňského panského vícearchiváře Petra Světeckého, který svou přímluvou dosáhl, že si radní řekli: "Živíme tady žebráků hojnej počet, kadyť jednoho poustevníka můžem vyživiti, kterej se za nás Pánu Bohu modlí."

Prvním poustevníkem se stal roku 1748 Petr Lipský z Polska, který se živil žebrotou. Po jeho smrti (dožil se 33 let) ho nahradil Dobiáš, původem voják z Moravy, který zde pobyl pouze dva roky a pak odešel. Roku 1758 se novým obyvatelem poustevny stal Eliáš, vlastním jménem Petr Dvořák, který byl původně vyučený krejčí. Eliáš byl poddaný třeboňského kláštera, z poddanosti byl propuštěn roku 1761. Poustevničil až do roku 1782, kdy byl tento způsob života zakázán. Živil se především almužnou, ale také výrobou různých předmětů ze slámy, např. lemovek na ornáty, tabačenek a košíků.

Na místě dřevěné kapličky chtěl primátor Vít Zeman nechat postavit kapli zděnou. V roce 1752 začal výkopem základů, avšak církevní vrchnost mu nedala povolení ke stavbě. Na počest svého zemřelého otce nechal kapli vystavět roku 1761 syn primátora Karel Zeman.

Podle J. Vališe by mohl návrh stavby kaple pocházet od Vavřince Habely z Hluboké. Stavební materiál pocházel z obecní cihelny, bylo použito 3000 prejzů a háků po 4 zlatých rýnských za 1000 ks a 26.000 cihel po 3 zlatých rýnských. Malířskou výzdobu kaple provedl roku 1762 František Jakub Prokyš. Nástropní malba zobrazuje předání paže sv. Víta císařem Jindřichem sv. Václavovi. Ještě toho roku byla kaple vysvěcena posledním třeboňským opatem Augustinem Markem z Bavorova. Součástí kaple býval zvon z roku 1767 o váze 33 kg, který byl roku 1916 předán státu. V kapli bývala jednou ročně v ochtábu sv. Víta (8. den po svátku) sloužena mše. V tento den se konal prosebný průvod od děkanského kostela ke kapli.

Sv. Vít je patronem mědikovců, kotlářů, sládků, vinařů, lékárníků, horníků, herců a hostinských. Hlavním atributem je kohout, symbol bdělosti.